První vaišnavská přednáška v ČR



Bhakti Hridaya Bon Swami: Cesta árijského Inda k Bohu

(čtená přednáška v němčině, divadlo Uránie, Praha-Holešovice, 17.11. 1934)
Překlad Jai Gurudev Prabhu


Lidstvo odnepaměti hledá pravou cestu k Bohu. Učenci, slavní filosofové a velcí řečníci se tímto tématem zaobírají odjakživa. Přesto se zdá, že hledající svět stále jen hledá a hledá. Teologové z celého světa se sjeli, aby se na tomto místě svými upřímnými slovy plnými empatie pokusili zbořit zdi tohoto sálu. Nicméně se zdá, že nás stále zahaluje temnota

a pochybnosti.


Proč? Jaký je k tomu důvod? O tom by měl filosof i teolog přemýšlet. Jinak ztrácíme drahocenný čas v bezvýznamných debatách. Bůh je Pravda – pozitivní Pravda. Cesta k Němu proto musí být také pozitivní. Pokud lidstvo upřímně usiluje o poznání, pochopení esoterické, věčné a neměnné cesty árijského Inda k Bohu, musí začít poznáním hodnověrných textů. Písma východních árjů začínají Védami a přes Upanišady, Brahma-sútry a Purány končí Bhagavad-gítou. Nejedná se o protichůdná učení. Učení všech těchto textů jsou v souladu. Empirik v nich sice může najít protiklad na každém kroku, ovšem studuje-li někdo indické texty pod odborným vedením a naučí se je chápat ze správného zorného úhlu, pak zjistí, že pod povrchními a formálními protiklady panuje naprostá harmonie. Chtěl bych se zde zmínit o harmonické cestě, kterou učí hinduistické texty, a která je rovněž zmíněna v Bibli a v Koránu. Hledat Pravdu lze dvojím způsobem: sestupným, tj. závěr, který plyne přímo z příčiny nebo tvrzení, a vzestupným, tj. k závěru docházíme prostřednictvím důkazů, které získáváme nedokonalými smysly. První způsob je dedukce: od doposud nepoznaného ke známému. Druhý je indukce: od poznaného k neznámému. První metodu přijímají ti, kdo uznávají autoritu Boha, kteří se s důvěrou odevzdali Bohu a Jeho milovaným společníkům, transcendentálním mistrům, jejichž poznání pochází od Boha a závisí na Jeho milosti. To je cesta bhakti. Všechna tři světová náboženství – hinduismus, islám a křesťanství – cestu 

bhakti považují za jedinou cestu k cíli, i když se tento cíl může lišit.


Stoupenci induktivní metody se musejí ve své cestě za poznáním spoléhat jen sami na sebe. Nehodlají přijmout autoritu Boha. Árijské texty je nazývají empiriky nebo pokrokáři. Patří k nim karmí, jogíni, gjání až po ateisty, jako byl Čarvaka v Indii nebo Epikúros v Řecku. První tři citovaní mohou vyvinout jakousi zbožnost, ale tu nelze zaměňovat s opravdovou bhakti, láskyplnou službou a oddaností Bohu. 


Mnozí z vás vědí nebo se dočetli o tom, že Indové uznávají čtyři cesty: karma, jóga, gjána

a bhakti. Nezasvěcení a empirikové často nechápou jejich význam. V Indii je mnoho lidí, 

kteří zastávají názor, že všechny čtyři cesty mají stejný cíl, že všechny vedou k Bohu. Zdá se, že v západní civilizaci se učenci přiklánějí spíše k cestě gjány než k bhakti. Hovořil jsem s některými, kteří jsou přesvědčeni že hinduistická Vedánta je gjána, na jejímž konci dochází k sjednocení, splynutí duše s Nadduší, s Brahmanem. Toto mylné přesvědčení je však nutné poopravit. V Indii vyrostla generace myslitelů, kteří se oddávají spekulativním myšlenkám o jednotě všech čtyř cest. Tvrdí například, že čtyři cesty, které uznávají Písma, jsou jako čtyři dveře, které vedou do jedné komnaty. Všechny cesty prý vedou k Bohu. Jedná se však o hrubé nepochopení árijské teologie a scestnou interpretaci védského učení.


Gjána je cestou argumentace a hledání důkazů ve větším měřítku než karma a jóga. Stoupenci cesty gjány docházejí k úplné negaci věcí, k antitezi: nic není Bůh. Absolutní Pravdou je jen Brahman bez přívlastků. Džíva, živá bytost, je v konečném důsledku rovněž Brahman. Této škole myšlení se říká monismus. I v islámu existují monisté, kteří vyhledávají ai-nal-hok – jednotu s Bohem. Jsou to súfisté. Byť byl zakladatel sufismu prohlášen za kacíře a popraven, jeho učení má dodnes mnoho stoupenců.


Rád bych vám, drazí přátelé, vysvětlil některé argumenty árijských monistů, které někdy zcela mylně označujeme za Vedántisty. Tito monisté prosazují názor, že džíva, individuální duše, je Brahman, nic jiného než Brahman. Duše pod vlivem máji, iluze, nazývané monisty „ne to“, zapomněla, že je Brahman. Tato iluze má dvojí aspekt – vnitřní a vnější. Vnitřní iluze je, když si myslíme, že ohnutá větev je had. Vnější iluze znamená dát „hadu“ atributy. 

Prvotní iluze zahaluje podstatu duše – pod jejím vlivem duše nedokáže realizovat svoji jednotu s Brahmanem, zapomíná že je v první řadě Brahman. Druhotná iluze spočívá v mylných představách, že osoby a věci mají podobu, jméno a totožnost, kterou ve skutečnosti nemají.

Tak jako jsou molekuly uhlíku stejné v uhlí i v diamantu, existuje jen jedna božská podstata v různých podobách a s různými názvy. Monisté tvrdí, že když duše dospěje k realizaci, že podoby a názvy jsou jen iluzorní atributy, pak zjistí, že „já jsem vším a všechno je ve mně“.


Čeho docílil empirismus v hledání Pravdy? Je vůbec možné poznat Pravdu prostřednictvím inteligence? Pokusím se odpovědět také na tyto otázky. Nejprve tu jsou smysly, které umožňují vnímat okolní svět. Vidíme svět, tak jak nám ho zprostředkovávají naše smysly. Jinými slovy, nevidíme věci takové, jaké jsou, ale jak se nám zdají být. Kant napsal: „Nic z okolního světa neznáme jinak, než tak, jak nám to zprostředkovávají smysly a toto smyslové vnímání pak považujeme za realitu.“

Smysly se skládají z pěti prvků a jako takové nedokáží rozlišovat nic jiného než těchto pět prvků. Podstata věcí tak zůstává neznámá. Herbert Spencer dochází k obdobnému závěru, když ve svém prvním traktátu O Nepoznatelném píše: „Musí existovat princip, který je základem všech věd, který však žádná věda nedokáže formulovat.“

Pokud toto platí o viditelném náboženství, o co více je to platné o náboženství, které neznáme a ke kterému zde nemáme přístup? Veškeré úsudky a závěry musejí být založeny na nějakém postulátu. Kde však najdeme postulát umožňující nalézt transcendentální realitu? Naše poznání se vztahuje pouze na empirickou realitu. Co se reality mimo čas a prostor týče, je naše poznání k ničemu. Vítězství ducha je jen zdánlivé. Empirickým pokusům hledání Pravdy Upanišady již dávno odzvonily.

Chtěl bych krátce uvést některé argumenty z posvátných textů Indie, které poukazují na skutečnost, že empirismus nás nikdy nemůže dovést k poznání Boha.


Individuální bytost, která touží realizovat Boha, se nazývá džíva nebo átman. Džívátmá je část a Višnu, všeprostupující Nejvyšší Pán, je celek. V Bhagavad-gítě Pán Šrí Krišna říká: „Džívy jsou Mé části a jako takové existují věčně.“ Existuje nesčetné množství džív, které lze přirovnat k jiskrám. Pán Višnu je oheň. Džívy jsou věčné jako Višnu, transcendentální a nepomíjivé. Jako části Višnua mají svůj podíl na Jeho substanci. Korán i Bible jsou s učením Gity zajedno, že džívy existují i po smrti jako individuální bytosti.


Šrí Krišna Čaitanja, který se v roce 1486 zjevil v Bengálsku, a který je uctíván jako samotný Šrí Krišna, byl také posledním významným učitelem teismu. Učil, že džíva je džíva a Višnu 

je Višnu. Džíva se nikdy nestane Bohem. Bůh také není zapomnětlivá džíva. Zapomnětlivost nemůže být atributem vševědoucího Boha. Májá, jeho iluzorní energie, nemá moc nad všemohoucím Višnuem, který je nade vším a také za vším.


Z hlediska indo-árijského teismu není májá iluzí ve smyslu gjáních a panteistů. Májá je hmotnou energií Pána. Skládá se z osmi prvků: země, voda, vzduch, oheň, éter, mysl inteligence a ego. Májá je prapříčinou hmotného světa. Ve své podstatě není s džívou spojena, nicméně džívu, nepatrnou část Višnua, ovlivňuje. Vlivem máji džíva přijímá dvě pomíjivé tělesné schránky – hrubé tělo z pěti prvků a subtilní tělo, které zahrnuje mysl, inteligenci a nepravé ego.

Džíva je ve skutečnosti vždy podřízená Pánu Višnuovi. Její bytostnou a přirozenou funkcí je sloužit Nejvyššímu Pánu. Jako Nejvyšší Pán je však i džíva nezávislá. Pokud svoji nezávislosti nezneužívá, zůstává si své funkce stále a neochvějně vědoma. Když naopak svojí nezávislosti zneužije a chce se sama stát Pánem, chce si sama užívat věcí a ne je s láskou obětovat Pánu, pak se odcizuje od své původní funkce. Klesá do víru světového dění a trpí strastmi a bolestmi, které způsobuje májá, vládkyně materiálního světa. Májá připoutává džívu prostřednictvím subtilního a hrubohmotného těla k hmotnému světu a současně způsobuje, že džíva zapomíná na své přirozené postavení. Když zapomene na své přirozené postavení, začne se mylně ztotožňovat se svými pomíjivými tělesnými schránkami a má za to, že je hinduista, mohamedán, muž, žena, strom nebo zvíře – existuje takřka nekonečné množství falešných totožností. V tomto stavu falešného ztotožňování se džíva ani nedokáže realizovat podstatu věcí, které vnímá.

Nepravé ego se prostřednictvím falešného ztotožňování se snaží smazat věčný rozdíl mezi bytím a nebytím, mezi duchem a matérií, skutečností a neskutečností. Džíva je věčná a čistá duše. Pod vlivem falešného ega má však za to, že se narodila a že umře. Skutečné já nikdy neumírá a nikdy se nerodí. Jen tělesná schránka se rodí nebo umírá – ne džíva, živá duše. Tvrdit, že duše umírá, je jako tvrdit, že cestující v jedoucím vlaku se pohybují. Cestující nejede, vlak jede. Ti, kdo stojí na nástupišti, si říkají: „Podívej, támhle někdo jede ve vlaku.“ Když pak sami nasednou do vlaku, zjistí svůj omyl. Stejně tak se ten, kdo dospěje k realizaci věčného, skutečného já, vzdá mylných představ, že se rodíme nebo umíráme. S realizací opravdového já se falešné já rozplyne.

Čím se vyznačuje falešné já? Především hmotařstvím, touhou po hmotném požitku. Hmotný požitek je ale vždy nedokonalý, protože je motivován chtíčem. Ve světském požitku je asi tolik dokonalosti jako bílé barvy v uhlí. Proč? Protože to, co z máji pochází, se samo nemůže osvobodit od jejího vlivu. Kdo má za to, že prostřednictvím hmotné mysli lze dosáhnout Transcendence, je na omylu. Mysl netouží po Transcendenci, protože k tomu není stvořená. Nedokáže překonat hranice hmoty. Přesto bychom měli vyvíjet touhu vymanit se z otroctví 

a klamu máji.


Záměrně jsem doposud hovořil jen o metodách, kterými Boha realizovat nelze. Nyní se zamysleme nad metodami, které skutečnou realizaci Boha umožňují. Indo-árijský teismus učí, že Boha lze poznat pouze tehdy, když jsme s Ním bytostně spjati jako Jeho služebníci. Realizace Boha úzce souvisí s realizací naší podstaty služebníků Boha.

V Evangeliu sv. Matouše nacházíme svědectví o Ježíši Kristovi, Synovi Božím, který pravil: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, kdo klepe, tomu bude otevřeno.“ Jak máme klepat, aby nám bylo otevřeno? Ježíš říká: „Vše, co mám je od Otce – nikdo nezná Otce aniž by poznal Syna a nikdo nezná Syna, aniž by Ho Otec projevil… kdo přijímá Mne, přijímá toho, kdo Mne poslal… kdo Mne před lidmi vyznává, k tomu se i Já přiznám před nebeským Otcem.“

Tyto výroky jasně ukazují, že k realizaci Boha potřebujeme něčí pomoc. Tento „někdo“ musí být osvobozená duše, protože jen ten, kdo je osvobozený od pout máji, může osvobodit jiné. Ježíš v tomto smyslu kritizoval farizeje: „Nevšímejte si jich (farizejů), neboť jsou to slepí, kteří vedou slepé do hlubin nevědomosti.“

Jak následovat opravdového duchovního učitele? Kdo může být učedníkem? Kristus jasně praví: „Učedník nemůže být víc než mistr, jako sluha nemůže převyšovat pána… kdo chce mít život pro sebe, ztratí ho, kdo ho ztratí pro Mne, nalezne ho… kdo miluje otce a matku více než Mne, není Mne hoden.“ A když se syn boháče ptal: „Co mám učinit, ó Pane, abych získal věčný život?“, každý nepochybně zná Ježíšovu odpověď na tuto otázku. V Ježíšově učení je toho ještě mnoho, co ukazuje na cestu k opravdovému poznání Boha. 

V islámu najdeme podobné myšlenky. V Koránu je psáno, že jen Bůh ve Své dobrotě rozhoduje o tom, kdo Ho pozná a kdo ne. „Alláh dává svým vyvoleným.“ „Mai itiullah a rasul ahu kakad fadža kaodžan adžima“ znamená: „Kdo ctí Boží přikázání a následuje proroka, dosáhne nejvyššího dobra. Kdo nemá mistra, jeho mistrem je Satan.“ Maulána Rome říkal, že když mluvíme, nedokážeme snít. A také nemůžeme poznat Boha, dokud nás přitahují světské požitky.


Příklady z posvátných textů indo-árijských hinduistů jsou nespočetné. Krišna v Gítě praví: „Nikdo nedokáže překonat tuto Moji božskou energii, máju. Jen ti, kdo se Mně odevzdají, dosáhnouvysvobození z jejího vlivu.“

Zapomněli jsme na Boha, ale On na nás nezapomněl. Ve své milosti nám ukazuje cestu, která k Němu vede s pomocí Jeho oddaných, transcendentálních duchovních mistrů.

V Mahábháratě Krišna praví: „Jen áčárja, duchovní mistr, Mne zná a cesta, kterou ukazuje, je jediná, která vede ke Mně.“

Áčárjové jsou andělé v lidské podobě. Sestupují na tuto planetu aby ji posvětili prachem svých nohou. Učí nás, a tak nás vysvobozují z máji. Indo-árijské texty se o duchovním mistrovi vyjadřují takto: „Nikdo by neměl mít za to, že ačárja se ode Mne liší a že je obyčejným smrtelníkem.“ Bez ohledu na to, zda je bráhmana, sannjásín nebo šúdra, duchovní učitel je ten, kdo zná Krišnu, Boha. Tomu učí Šrí Krišna Čaitanja.

Když se někdo stane žákem vaišnavského gurua, dosáhne nejvyšší cíl života. Následovat jiné mistry vede jen ke zklamání a pozdějšímu hořkému konstatování, že cesta nikam nevedla. 

To už je však příliš pozdě.

Někdo se může zeptat: „Proč potřebujeme pomoc zvenčí? Nestačí, když se upřímně snažíme?“ Nestačí. Nevědoucí nedokáže bez pomoci vědoucího vědět, kdo je a kdo není, co 

je a co není.


Existují dva druhy lidí: bohabojní a bezbožní. Ti, kdo uctívají Višnua jako nejvyššího vládce a Pána, jsou bohabojní. Kdo tak nečiní, je bezbožný. Třetí Janova epištola hovoří o božích dětech a dětech zla. Děti boží, bohabojní lidé, si uvědomují, že musejí vzývat Boha, musejí

u Něj hledat útočiště. Děti ďábla Ho uctívat nechtějí a nestojí o Jeho ochranu. Když před 

nimi někdo mluví o Boží ochraně, je jim to k smíchu.

V árijských textech se dočteme, že ti, kdo následují zlo a jsou motivováni chtíčem, touhami po bohatství a slávě, nikdy nepochopí, že věčným a bytostným posláním duše je sloužit Višnuovi, Bohu. Slepí vedeni slepými padají do jámy, do pasti máji.


Bhakti je jedinou cestou k Bohu. Jiná cesta pro džívu spoutanou májou neexistuje. Karma, gjána a jóga jsou jako zlatá pouta. Jsou to však jen pouta. Oddanost Krišnovi je jediná cesta k Bohu – plody karmy, gjány a jógy nás k Bohu nepřivedou.

Bhakti znamená oddaně sloužit Bohu. Bhakti je původní stav džívy. Bhakti můžeme vykonávat již v tomto životě. Poté, co dosáhneme dokonalosti, opustíme tělo a pokračujeme

v bhakti ve věčném a dokonalém transcendentálním světě. Májá nutí individuální duši v hmotném světě, aby Krišnovi nesloužila. Musíme se proto snažit se vší upřímností Bohu sloužit pod vedením transcendentálního mistra. Duchovní mistr musí být opravdový 

služebník Boha. Následovat falešné proroky nebo pseudoguruy nikam nevede.

Existují tři kategorie bhakti: vaidhí-bhakti, bháva-bhakti a préma-bhakti. Na začátku je přesvědčení, že službou Krišnovi sloužíme všem a všemu. Poté následuje praxe. Vaidhí-bhakti předepisuje šedesát čtyři činností v oddané službě Krišnovi, z nichž devět je nejdůležitějších: naslouchat o transcendentálních zábavách Krišny, opěvovat Jeho jména, 

stále na Něho myslet, uctívat Jeho podobu, sloužit Mu, stát se Jeho přítelem a zcela se Mu odevzdat. Lze se ještě zmínit o pěti: sloužit Jeho podobě v chrámech, pobývat na posvátných místech, kde se Bůh zjevil a kde pobývají jeho oddaní, sloužit gurovi a oddaným a zpívat 

Jeho jména.


Árjové dějiny rozdělují na čtyři věky, jimž odpovídají čtyři způsoby vykonávání bhakti.

V Satja-juze, zlatém věku, se bhakti provádí v meditaci. V Tretá-juze, druhém věku, se bhakti vykonává prostřednictvím velkolepých obětí Pánu Hajagrívovi. Ve třetím věku, Dvápara-juze, je předepsáno uctívání Pána Vásudevy v chrámech. V současném věku, jak dokládají veškeré indo-árijské texty, je jedinou cestou k dosažení lásky k Bohu zpěv svatých jmen Krišny bez přestupků. Po vaidhí-bhakti následuje bháva-bhakti, ve které s láskou a přirozenou náklonností sloužíme Bohu následujíce ve šlépějích Jeho důvěrných služebníků. Préma-bhakti je nejvyšším stádiem bhakti. Na této úrovni si je džíva plně vědoma své věčné totožnosti a slouží Bohu jako Nejvyššímu Pánu, nejdůvěrnějšímu příteli, nejctěnějšímu rodiči a nejmilejšímu milenci. 

Neexistuje žádný abstraktní důvod, proč musíme Bohu sloužit a milovat Ho. Služba Bohu je věčnou a opravdovou podstatou všech živých bytostí. Nic a nikdo nemůže zadržet proud bhakti. Bhakti očišťuje srdce, probouzí cítění, vede k láskyplnému objetí Boha.

Tak jako řeka, která se prodírá po úpatí hor, proudí údolímia zaplavuje nížiny, překonávaje všechny překážky na své cestě k moři, duše, která se probudila z dlouhého snu máji, spěje nezadržitelně do oceánu věčné lásky k Bohu, Krišna-prémy. 


Komentář: Zanechat komentář

* E-mail nebude zveřejněn na internetových stránkách.